Hallasan

Celá plocha je žlutá.
Nahoře visí slunce jako kulatý prstenec a pod ním se v několika černých čarách vrství horské hřbety. Je to Hallasan.
Výšku vrcholků ani hloubku údolí nemaloval podrobně. I když hora není celá vykreslena, stojí tu celá.
Pod kopcem se nízko krčí doškový dům, obklopený kamennou zídkou. Před ním kůň a člověk se shrbenými zády.
Kůň sklání hlavu, člověk ohýbá záda a dům se ještě snižuje, aby přijal vítr. Ti nízcí zůstávají jeden druhému po boku a každý se sklání po svém.
Jen hora se nesklání. Byla na tom místě před tisíci lety a je tam i dnes. Ti sklonění žijí opřeni o její veliké ticho.

Nevysvětloval Čedžu. Jen vedl čáru tam, kudy prošel vítr.
I když člověka nevykreslil podrobně, jsou vidět dny, které přestál.
Krajina tu není pozadím za člověkem. Je postojem, v němž prožil svůj život.