Tropické slunce

Uprostřed žluté plochy stojí vysoká borovice. Na svahu vedle ní se rýsuje kůň. Daleko na obzoru pluje malá loď.
Kdosi nazval tuto žluť místním koloritem. Protože maloval Čedžu, označil jeho malbu za regionální. Tato barva však nezůstává jen důvěrným odstínem jednoho kraje.
Barva vybledlá sluncem a dlouho vysoušená větrem. Není čerstvě nanesená, dlouho žila. Takový je hřbet ruky člověka, který celé léto pracoval na poli, takový je práh ohlodaný mořským větrem.
Je to žluť malého ostrova, ale hoří v ní čas vytrvání, nikoli místní kolorit.
Žluť Pjon Si-džiho je ještě předtím, než je barvou krajiny, barvou získanou opotřebením života.
Proto si před ní každý vybaví čas, který přestál. I člověk, který Čedžu nezná, před touto žlutí dlouho zůstává.