Kolísající obzor

Obzor kolísá.
Opěrný bod světa kolísá.
Země, dům i loď
se vlní, jako by ztratily své místo.
Uprostřed toho
stojí člověk opřený o hůl.
Ne že by nekolísal.
Hůl to prozrazuje.
Opírá se, protože kolísá.
Jen ani v tom kolísání
nezapomíná,
kam má hledět.

Nesleduje odplouvající loď.
Pohled, který se žene za tím, co odešlo,
se hroutí směrem k minulosti.
Hledí
za místo, kam má loď doplout,
na prázdný obzor,
jehož se ještě nic nedotklo.
Obzor není konec.
Je to místo, kde se setkávají
viditelný svět
a svět, který ještě nepřišel.
Být neznamená
stát na pevném opěrném bodě.
Znamená to i tehdy, když opěrný bod kolísá,
upřít pohled
k tomu, co přijde,
a ne k tomu, co minulo.
I dnes hledí
na to, co ještě nepřišlo.
Právě ten pohled
mu umožňuje stát.