Dialog

Celá plocha obrazu má barvu suché trávy.
Uprostřed stojí jediný strom. Všechny větve se kloní na jednu stranu a prozrazují směr neviditelného větru. I když právě nefouká, jejich sklon vypovídá o všech větrech, které tudy prošly.
Na svahu pod ním je kůň a schoulený člověk.
Jsou blízko sebe, ale neoslovují se. Kůň může běžet, ale neběží, člověk může vstát, ale nevstává. Moci odejít, a přesto zůstat. Takové je srdce druha.
Daleko pod obzorem proplouvá malá loď a nízko letí pták. Nebe i moře jsou ponořeny do téhož světla.
Člověk a kůň na tomto obraze čelí témuž větru, zůstávají na témže místě a společně se sklánějí. Nevysvětlují jeden druhého. Jen spolu vytrvávají v témže kraji a jeho podnebí.
Rozhovor se nevede jen ústy.
Společně čelit témuž větru. Společně procházet týmž tichem.
I beze slov je to rozhovor.
Snad je nejhlubší rozhovor právě ten beze slov.