Ieodo

Všechno je modré.
Nebe i moře
vychladly do jediného odstínu.
Suché větve na břehu
leží propletené,
těsně při zemi.
Vítr, kterému čelily celý život,
zůstal v jejich tělech.
Daleko uprostřed moře
se skalnatý ostrůvek
vznáší jako malá tečka,
mimo dosah.
Mohli bychom tomu říkat
krajina.
Ale vítr je příliš blízko,
než abychom to tak nazvali.
Ani si nevšimneme, že se nám chvěje lem šatů
a chladne dech.
Kdo se dívá,
nestojí mimo rám.
Mezi mokré větve
už vstoupil.
Fūdo, podnebí a povaha místa,
není něco, na co se hledí zdálky.

Znamená to stát uvnitř,
přijímat stejný vítr
a společně chladnout.
Ostrov je stále daleko.
Ale vítr
už je tady.