Samota poledne

Slunce je nad hlavou.
Není stín
ani místo, kam se schovat.
Vítr obrací pole
a loď je daleko.
Dům se krčí nízko
a strom se černě chvěje.
Jedna postava
se pod ním sklání.
Světla je tolik,
že už se nic nedotýká.
Poledne
je střed dne
a nejvyšší místo samoty.
Není tma, do níž by se dalo ustoupit,
ani večer, na který by se dalo čekat.
Všechno je jasné
a nikdo není po boku.
Proto je ten člověk
nejhlouběji sám
v nejjasnější hodině.
V každém životě
je takové poledne.