Stesk

Pod večerem v barvě suché trávy
se člověk a kůň opírají jeden o druhého
a hledí na konec obzoru.
Dlouhé nádechy a krátké vzdechy
se mísí v tomtéž vzduchu.
Ten, kdo odešel za obzor,
už není vidět.
Ale to, co není vidět,
tím ještě nemizí z paměti.
Vzdalující se loď
spojuje zdejší a tamější,
dnešek a věčnost.
Stesk je snad
tichý čas,
kdy toho, kdo odešel, držíme vztyčeného v srdci
a spolu nad ním bdíme.
Čím mlčenlivější je večer,
tím zřetelněji
ten člověk vystupuje.