Vrána a já

Ležím na zemi a odkládám všechnu tíhu. Únavu prožitých dnů i lítost nad špatně zvolenými cestami. Vrána se na mě tiše dívá shora. V jejím černém oku není soud ani otázka. Svět se mě pořád ptá, kdo jsem, ale vrána se neptá. Jen zůstává po mém boku, abych nebyl sám. Když se dívám dlouho, začínám se podobat vráně a vrána se začíná podobat mně. Na téže zemi hledíme na totéž nebe. I když slunce zapadá, mysl je o něco lehčí. Znát samotu toho druhého beze slov. To je rozhovor vrány a mne. Zůstat po boku a neptat se. I pro člověka je to nejtěžší a je za to nejvděčnější.