Dol Hareubang a vrány

Dol hareubang se nehýbe. Vrány jsou bez ustání neklidné. Dol hareubang dává svou hlavu ptákům a ptáci na ní pokojně odpočívají. Nad kamennou zídkou se shromažďuje černé hejno a daleko na moři je loď na cestě ven. Dol hareubang tu loď nesleduje. Jen střeží místo, kam se vrátí. Zatímco ho bičuje déšť a vítr, zatímco slunce nesčetněkrát vychází a zapadá, čeká na témže místě. Tím, že se nehýbe, čeká na toho, kdo odešel, a tím, že nemluví, osvětluje cestu návratu. I takto lze čekat.