Tajfun

Nahoře odděluje silná čára nebe od moře. Nad ní pluje malá loď.
Dole nízký doškový dům a kůň se skloněnou hlavou.
Vítr už přešel. Obraz je tichý.
Jeho paměť však zůstává ve směru polehlé trávy, ve stlačené střeše a v ohnutých zádech. Klid ještě neznamená zotavení.
To, že stopy nejsou vidět, neznamená, že se zahojily.
Ani lidské tělo není jiné. I po bouři někde v těle zůstává její vítr. Záda člověka, který stojí, jako by se nic nestalo, ve skutečnosti vypovídají nejvíc.
Vítr zmizí, ale místo, které jej přestálo, si dlouho pamatuje.