Palác Čchangdokkung

Na zasněženém nádvoří stojí stromy zpříma.
Rozvětvení větví, křivky taškové střechy i modré stíny rozlévající se po sněhu jsou pečlivě namalované.
Malíř už uměl malovat to, co viděl. Dokázal zachytit proporce věcí, vytvořit hloubku prostoru a přenést na plochu jemné rozdíly zimního světla. Obraz střeží přesné oko a zkušená ruka vyškolené akademismem.
Jeho cesta se tu však nezastavila.
Postupně maloval spíš vítr rozechvívající větve než větve samy, spíš stín ukrytý v domě a jeho postoj vytrvání než jeho tvar. Místo lidské tváře maloval záda ohnutá před časem a místo barvy před očima zanechal barvu suché trávy, která dlouho snášela slunce a vítr.
V této zimní krajině je ještě všechno zřetelné. Strom je stromem, dům domem a sníh sněhem. Později se však tyto hranice ve větru rozostří. Strom se stane tělem větru, dům postojem vytrvání a člověk malou bytostí zasazenou do kraje a jeho podnebí.
Neodhodil umění malovat.
Znal je příliš dobře, a tak z něj konečně mohl ubírat.
Od zobrazení k bytí. Od tvaru k postoji.
Na tomto zasněženém nádvoří začínala ta dlouhá cesta.

Druhá část · Příběhy — Lidé, kteří žijí dál
Druhá část
Příběhy
Lidé, kteří žijí dál
V tomto kraji a jeho podnebí
žijí lidé.