Vítr

Přišel jsem první.

Než se do této země otiskla lidská stopa, už jsem přecházel přes černé kameny.

Prý mnohem dříve přeplula moře žena, která v náručí nesla zeminu. Když usedla a vydechla, vyrostla hora. Když zmizela, zůstal jsem jen já.

Od té doby proudím nad touto zemí. Ještě než se narodili poníci, znal jsem směr jejich hřív. Než zakrákaly vrány, znal jsem stín jejich hlasů. Než suchá tráva získala barvu všeho svého prožitého času, byl jsem po jejím boku.

Jednoho dne se pak vrátil muž. Opíral se o hůl, ramena měl shrbená a k moři stál zády.

Nepřivítal jsem ho. Jen jsem zatahal za lem jeho šatů a rozechvěl špičku štětce.

Kdo přichází zdaleka, nemůže tu hned žít. Teprve ten, kdo se pokoří, mě dokáže namalovat.

Abych ho vyzkoušel, foukám i dnes.

Nepoznal jsem ho.
Nespočet lodí přirazil k tomuto ostrovu a nespočet lidí odešel. Hřívu poníků i volání vran jsem znal předem. Lidská jména si však nepamatuji. Kdo přichází, přichází, kdo odchází, odchází. To bylo vše, co jsem věděl.
Ten muž však byl jiný. Sotva vybalil, postavil se před moře a dlouho se nepohnul.

Nepřivítal jsem ho. Nasypal jsem mu mořskou sůl do očí. Vtlačil jsem mu písečný vítr až do úst. Tahal jsem za cípy jeho kabátu, jako bych je chtěl utrhnout. Klobouk, který si přinesl, jsem odkutálel a zahnal směrem k moři.
Takto jsem vítal příchozí z pevniny: větrem odrážejícím se od kamenných zídek, hvízdáním trhajícím okraje střech.
Zavrávoral. Jedno koleno se mu podlomilo na mokrém kameni. Hůl uvízla mezi kameny. Strčil jsem zezadu do jeho ramene. Zakolísal, ale neotočil se.
Prý to byl malíř z Tokia. Prý měl jméno i v Soulu. O takových věcech nic nevím. Jen jsem viděl, jak dlouho sedí na suché trávě. Slunce zapadlo a znovu vyšlo. Pořád tam byl.
Teprve tehdy jsem pochopil: tento muž neodejde. Nebude tím, koho namaluji já, ale tím, kdo namaluje mne.
Poprvé jsem před lidskou bytostí zadržel dech.

Rozechvěl jsem jeho štětec.
V noci jsem vnikal škvírou ve dveřích a hvízdal. Trhal jsem papír v oknech, nadzvedával přikrývku a převracel misku s vodou. Zakryl si tvář a obrátil se na druhý bok, ale nesbalil si. Proto jsem ho nenechal na pokoji ani ve dne.
Když poprvé rozložil malířský stojan, shodil jsem jej. Zašpinil jsem plátno pískem a převrhl nádobu s barvou. Čekal jsem, že se rozzlobí. Že se jako malíři z pevniny obrátí zády a odejde.
On však stojan znovu postavil. Poklekl, oprášil písek a znovu vzal štětec. Zavanul jsem silněji. Zápěstí se mu třáslo a čára se rozkolísala.
Tehdy se stalo něco zvláštního.
Nesnažil se chvějící ruku zastavit. Naopak se svěřil mému otřásání. Jeho černá čára byla drsnější, ohnutější a živější.
V tu chvíli jsem si uvědomil: to, co je ohnuté, není slabé, ale má tvar vytrvání.
Chtěl jsem mu překážet, ale maloval jsem jej. Všude, kde jsem jím otřásl, jeho obraz rostl. Všude, kde jsem se snažil mazat, se jeho tvar prohluboval.

Toho dne jsem poprvé pochopil, že někteří lidé vítr nepřemohou, ale sami se jím stanou.
Trochu jsem se bál.

Poslal jsem poníka.
Bylo to jednoho rána, kdy tápal a nedokázal se rozhodnout, co bude malovat. Přistrčil jsem před něj poníka z pole. Tentokrát ne proto, abych mu něco vzal. Bylo to malé, hubené zvíře s rozcuchanou hřívou. Nebylo tak velké ani lesklé jako koně na pevnině.
Chtěl jsem vidět, jak s tím ubohým zvířetem naloží.
Dlouho se díval. Na jeho ohnutý hřbet, pokleslý krk a hřívu ošlehanou větrem. Nesmál se ani jej nelitoval. Jen si sáhl na vlastní rameno.
Teprve tehdy jsem pochopil: v tom zvířeti viděl sebe. Toho, koho vytlačili z pevniny. Toho, kdo se z velkého jeviště vrátil na malý ostrov. Toho s ohnutými zády a rozcuchanou hřívou.
Takové jsou i kamenné zídky tohoto ostrova. Nechlubí se výškou. Stojí nízko, opřené jedna o druhou. Být nízko je způsob, jak dlouho vytrvat. Poník i on to už věděli.
Jeho štětec se dal do pohybu. Obrys poníka se vryl do plátna černou čárou.
Už jsem jím neotřásal.
Toho dne se zvíře a člověk stali bratry v témže kraji a jeho podnebí.
Viděl jsem to.

Poprvé jsem se kvůli němu utišil.

Probudil jsem vránu.
Bylo to v době, kdy si zvykal malovat poníky. Zatřásl jsem vránou spící na větvi starého břestovce a probudil ji. Byla černá a hubená, s jedním zakaleným okem a jedinou nohou. Když ostatní vrány odlétaly v hejnu, zůstávala sama. Poslal jsem toho ptáka k oknu jeho ateliéru.

Vrána nezakrákala. Jen na něj dlouho hleděla. I on odložil štětec a podíval se jí do očí. Zatímco oba snášeli ticho toho druhého, procházel jsem mezi nimi a naslouchal.
Asi nevěděl, co mu vrána řekla. Té noci však do jeho obrazu vstoupil černý pták. Pták letící nízko nad mořem. Nebo pták přihlížející za ramenem starého muže s holí.
Říká se, že vrána není ptákem dobrého znamení. Já však vím: vrány jsou duše těch, kdo nemohli odejít.
Věděl i on, že vrána v jeho obraze je ve skutečnosti on sám?

Od toho dne jsem nesl volání vran jen směrem k jeho ateliéru.

Pozvedl jsem moře.
Bylo to jednoho podzimu, kdy se jeho štětec stával příliš zběhlým. Z dalekého moře jsem přitáhl velké vlny. Tři noci a tři dny jsem vanul bez přestání. Střechy odlétaly, rybářské lodě se lámaly a lidská úzkost se mísila s větrem.
Chtěl jsem, aby se bál. Chtěl jsem jej znovu naučit tomu strachu, který člověk má mít.
Otevřel dveře ateliéru a vyšel. Ani si neoblékl slaměný plášť proti dešti, jen svíral jednu hůl. Postavil se na přímořský útes. Pod jeho nohama se vlny zvedaly jako hory a padaly.
Strčil jsem do něj. Zakolísal, ale neklekl si. Naopak se vzepřel holí.
Nevím, co tehdy viděl. Jen jeho oči směřovaly ke vzdálenému konci moře, k místu, kde jsem se narodil. Snad to byl obzor, na který někdo hleděl celý život. Snad místo, kam dlouho upírali oči ti, kdo čekali na někoho, kdo se nevrací.
Člověk, který se příliš dlouho dívá na moře, někdy zkamení. To jsem věděl už dávno. Pokaždé, když míjím ty skály, ztiším hlas.

Tak tomu bylo i ten den. Jeho oči nemířily do středu bouře, ale k čekání za ní.
Od toho dne se moře v jeho obrazech neuklidnilo. Vždy se bouřilo, vždy bylo černé a vždy živé. A na obraze byl vždy jeden člověk stojící zády k tomu moři. Starý muž opřený o hůl. Nebo člověk, který se stává kamenem.
Bouře přešla.

Nezlomil jsem jej. Dal jsem mu moře.

Vzal jsem mu barvy.
Moře, které jsem mu dal, nemohl namalovat barvami, které měl. Barvy přivezené z Tokia: kobaltovou modř, kadmiovou červeň, hluboký ultramarín. Jednu po druhé jsem nechal vyschnout. Vlhkostí jsem je nechal ztvrdnout, sluncem vyblednout a solí popraskat.
Chtěl jsem, aby zůstal s prázdnýma rukama. Aby od něj odešly všechny barvy pevniny, Tokia i Soulu.
Dlouho seděl před prázdným plátnem. Jako člověk, který neví, čím má malovat. Nebo jako člověk, který konečně ví, čím malovat nemá.
Jednoho rána vyšel na pole. Šel jsem za ním. Sevřel v ruce hrst suché trávy. Dlouho si ji prohlížel. Nebyla zelená ani žlutá ani hnědá. Byla to barva, která prožila celé léto, přestála podzim a stála před zimou. Barva vytvarovaná časem, pomalu vylouhovaná krajem a jeho podnebím.
Vrátil se do ateliéru a vytvořil tu barvu. Nepovedlo se to napoprvé. Desítkykrát míchal, přemalovával a mazal.
Když se na jeho plátně konečně objevila barva suché trávy, pochopil jsem.
Nevzal jsem mu jeho barvy, ale barvy, kterých se měl zbavit.

Teď maluje mou barvou.

Nechal jsem ho zapomenout jeho jméno.
Když poprvé přišel na tento ostrov, měl mnoho jmen. Jméno ceny získané v Tokiu. Jméno, jímž ho oslovoval umělecký svět Soulu. Jméno zanechané učitelem. Jméno, které si pamatovali kolegové. Ta jména byla těžká. Pokaždé, když zvedl štětec, usedala na plátno jako první.
Jedno po druhém jsem je odnášel. Nejdřív jsem vzal tokijské jméno. Pohřbil jsem je v moři, dokud nepřestal snít japonsky. Potom jsem vzal soulské jméno. Čekal jsem, až přestanou chodit dopisy, až přestanou přicházet zprávy o výstavách a až prořídnou kroky těch, kdo jej hledají.
Stával se lehčím. Věci spočívající na jeho ramenou odpadávaly a srdce se snižovalo spolu s ohýbajícími se zády.
Jednoho večera se drobně podepsal do rohu obrazu. Či, znak 志 znamenající záměr: jméno, které vryl sám do sebe. Nebylo velké ani pyšné. Jen znamení, že člověk s jediným záměrem stojí na jediném místě. Bylo jménem i názvem.
Toto jediné jméno jsem mu nevzal.
Toho dne jeden člověk dokázal, že teprve ten, kdo ztratil vše nepotřebné, může mít vlastní jméno.

Tiše jsem jednou přešel přes jeho nové jméno.

Slyšel jsem jeho ticho.
Od toho dne, kdy vepsal své jméno, mluvil méně. Myslel jsem, že je to smutek. Že je to tichá rezignace člověka, na kterého svět zapomíná.
Ale nebyla.
Jeho ticho nebylo prázdné. Byl v něm zvuk moře. Zvuk schnoucí trávy. Dech poníka. Mávání vraních křídel. A pod všemi těmi zvuky jsem byl já.
Naslouchal. Tím, že nemluvil, konečně naslouchal řeči kraje a jeho podnebí.
Jednoho dne se ho host z pevniny zeptal, jestli mu není smutno. Jen se usmál. Místo odpovědi otevřel okno o něco víc.
Vešel jsem tou mezerou, jednou zatřásl cípem hostova oděvu a zase vyšel.

To byla jeho odpověď.

Teď odcházím a nechávám ho zde.
Dnes ráno jsem naposledy zatřásl oknem jeho ateliéru. Neohlédl se. Ruka se štětcem se nezastavila.
Když poprvé přišel na tento ostrov, zkoušel jsem jej. Shodil jsem stojan, vzal barvy, odnesl jméno a pozvedl moře. Chtěl jsem, aby poklekl, odešel nebo se zlomil.
Poklekl, ale neodešel, zlomil se, ale znovu vstal.
A mezitím se mi začal podobat. Záda se mu ohnula, ale nechvěl se, slov ubylo, ale prohloubila se. Jeho černá čára se podobala mému proudění a jeho barva suché trávy mému času.
Teď už mé zkoušky nepotřebuje. Sám se stal krajem a jeho podnebím, fūdo.
Už jím nebudu otřásat. Jen zůstanu u jeho obrazů. V den, kdy odloží štětec, přijmu jeho poslední dech a vrátím jej na pole, do moře a do suché trávy.
Přišel jsem dřív, ale on zůstane déle než já.

V jeho plátně
budu vanout navždy.