Obraz

Začal jsem až poté, co jsem byl dokončen. V okamžiku, kdy malíř odložil poslední štětec, ustoupil o jeden krok, a já jsem postoupil o jeden krok vpřed. Možná si myslel, že mě vytvořil. Ale já vím. To, co vytvořil, bylo jen mé tělo. Vítr uvnitř mě nevytvořil on. Fūdo, kraj a jeho podnebí, jej posílalo už dávno. Barvu suché trávy uvnitř mě nenamíchal on. Byl to čas tohoto kraje a podnebí, který si vypůjčil jeho ruku a zůstal zde. Poprvé jsem otevřel oči na plátně. Uviděl jsem nízký strop ateliéru. Uslyšel jsem zvuk moře za oknem. A uviděl jsem ohnutá záda jednoho člověka. Dlouho se na mě díval. I já jsem se na něj dlouho díval. Oba jsme věděli. Od té chvíle budeme žít v rozdílných časech. On zestárne. A já, až zmizí, zůstanu. V tichu jsem začal dýchat.

Byl jsem zavěšen na stěnu. V den, kdy jsem opustil ateliér a poprvé vstoupil do jiného prostoru, stál jsem pod cizím světlem. Byla to bílá stěna. Kolem mě byl dřevěný rám. Vedle mě malý štítek. Lidé tomu říkali „výstava“. Nevěděl jsem, co je to světlo. Nevěděl jsem ani, co jsou ty pohledy. Lidé procházeli přede mnou. Někteří šli rychle. Někteří pomalu. Někteří naklonili hlavu. Někteří přimhouřili oči. A někteří se na dlouho zastavili a dívali se na mě. Teprve tehdy jsem pochopil. Nebyl jsem jen zavěšený na stěně. Vstupoval jsem do očí každého člověka. Některé pohledy se mě lehce dotkly a prošly dál. Některé pohledy mi dovolily na chvíli zůstat. Ale v jednom pohledu, v tom pohledu, který setrval dlouho, jsem byl namalován podruhé. To, co namaloval malíř, bylo mé tělo. To, co namaloval pohled diváka, byla má duše. Teprve tehdy jsem pochopil. Obraz nekončí v ateliéru. Obraz začíná znovu tam, kde se zastaví lidský pohled. Zavěšený na stěně jsem pomalu rostl.

Jsem poník. To zvíře, které malíř uviděl na poli, vstoupilo do mě. Ohnutý hřbet, skloněný krk, rozcuchaná hříva. Ale nejsem pouhým obrazem toho zvířete. Jsem srdcem člověka, který se na to zvíře díval. Malíř stál přede mnou a dotkl se vlastního ramene. I já to vím. To, co viděl, nebylo zvíře, ale on sám, odražený v tom zvířeti. Někdo, kdo byl odstrčen. Někdo, kdo se zmenšil. A přece — někdo, kdo neodešel. Teď lidé stojí přede mnou. Jeden řekne: „Je to jen kůň.“ Jiný řekne: „To zvíře je tak osamělé.“ Ale někdy, velmi zřídka, stojí přede mnou jeden člověk a dlouho se nepohne. Jeho ramena jsou trochu ohnutá. Jeho oči jsou trochu zakalené. Já vím. I on vidí sám sebe. Poník uvnitř mě už není jen jeden. Je tu malířův poník. A jeden po druhém jsou tu i poníci všech lidí, kteří se na mě dívali. Tak se, v tichu, pomalu stávám stádem. Jako bratr těch, kteří byli odstrčeni, zůstávám zde.

Nesu v sobě vránu.
Černého ptáka namalovaného malířem. Hubeného, s jedním zakaleným okem, ptáka, který s jedinou nohou nemohl odejít.

Lidé se přede mnou někdy zarazí.
„Proč zrovna vrána?“ Někteří odvrátí zrak, jiní si povzdechnou.
Nevyčítám jim to.
Dlouho je tak učili. Že vrána je zlé znamení, že matka sypala sůl.

Vrána ve mně však není zlým znamením.
Jen vytrvala. Vytlačená z hejna, zbavená jednoho oka i nohy, a přesto nakonec své místo neopustila. Přijala všechen vítr této země, přestála všechen její déšť, a přece neztratila černé peří.

Někdy přede mnou někdo dlouho zůstane.
Má upravené šaty, ale něco v něm je trochu vyzáblé.
Oči má jasné, ale něco v nich je trochu zakalené.

Dívá se na vránu ve mně. I vrána se dívá na něj.
V tu chvíli se dvě vrány poznají.
Tiše mezi nimi sedím.
Neruším.
Jen jim dávám místo.

Ani dobré, ani zlé znamení. Jen to, co vytrvalo.
Takový je pták, kterého v sobě nesu.

Nesu v sobě bouři. To moře, které malíř viděl z útesu, se ve mně stále bouří. Černé vlny se zvedají jako hory a řítí se dolů. Z vnitřku obrazové plochy bez ustání vane vítr. Jsem uzavřen v rámu, ale moře uvnitř mě se nikdy neuklidnilo. Lidé se přede mnou často ptají: „Proč je to tak prudké?“ „Proč nenamaloval klidné moře?“ Neodpovídám. Jen dál otřásám mořem, které nesu v sobě. Ale někdy přijde jeden člověk a stojí přede mnou dlouho bez pohnutí. Jeho ramena se lehce třesou. Jeho dech se prohlubuje. Já vím. I on v sobě nese bouři. Na světě jsou takoví lidé. Navenek jsou tiší, ale uvnitř nich se bez ustání lámou vlny. Mají mnoho nocí beze spánku. Třesou se a nevědí proč. Když takový člověk stojí přede mnou, konečně pocítí úlevu. „Bouře, kterou nesu v sobě, není jen moje.“ „Někdo ji už přede mnou namaloval.“ „Pak tedy nejsem blázen.“ Když ten člověk odchází s tou úlevou v sobě, bouře uvnitř mě na chvíli zadrží dech a kráčí spolu s ním. Bouře není neštěstí. Bouře je způsob, jak některé duše zůstávají naživu. Kvůli nim se i dnes bouřím.

Jsem barva suché trávy.
Jediné stéblo, které malíř položil do dlaně a dlouho si je prohlížel. Jeho barva tvoří celé mé bytí.

Nenazývejte mě zlatou. Zlatá je příliš okázalá.
Nenazývejte mě hnědou. Hnědá je příliš tmavá.
Nemám jiné jméno. Jsem jen barva suché trávy.

Je ve mně čas, který prožil všechnu zeleň léta.
Je ve mně čas, který pomalu schnul na podzimním slunci.
Je ve mně čas ošlehaný větrem, prosáklý solí, promočený deštěm a znovu vyschlý.

Málo barev neznamená chudý obraz.
Jednotvárná barva neznamená jednotvárný čas.

V mé jediné barvě je cesta člověka, který se vrátil po dlouhém putování.
V mé jediné barvě je čas pomalu vylouhovaný krajem a jeho podnebím.

Občas přede mnou někdo stojí.
Dívá se na mě a pak sklopí pohled k vlastní dlani.
I na té dlani leží neviditelné stéblo trávy.

Vím.
I on teď vidí barvu svého času.

Měl jsem jen tolik, kolik jsem potřeboval.
Tuš a barvu suché trávy. To je vše, co mám.
Okázalé pigmenty, které malíř uložil do hluboké zásuvky, kobalt, kadmium, ultramarín ani rumělku, ve mně nenajdete.
Lidé se přede mnou někdy zastaví a řeknou:
„Proč tak málo barev?“
„Šlo to přece namalovat bohatěji.“

Neodpovídám.
Jen tiše rozprostírám své dvě barvy.
Tuš je nocí tohoto kraje a jeho podnebí. Barva suché trávy je zdejším časem.
Noc a čas. Ty dvě věci stačí na celý svět.

Kdybych měl více barev, byl bych naopak chudší.
Kdybych měl více barev, žádná by neměla své místo.
Kdybych měl více barev, hlas kraje a jeho podnebí by zanikl.

Někdy přede mnou někdo řekne:
„Ta prostota je zvláštně hluboká.“

Teprve tehdy se tiše usměji.
Poznal to.
Že vzdát se je bohatství.
Že málo je hloubka.
Že ve dvou barvách je deset tisíc barev.

Mé plátno není chudé.
Mé plátno má přesně tolik, kolik potřebuje.

To je mé bohatství.

Nesu v sobě jediný znak.
V jednom mém rohu, na malém místě, je tuší napsaný znak.
Či, 志, záměr.
Není velký. Není okázalý.
Tiše sedí na nenápadném místě.

Lidé jej někdy minou bez povšimnutí.
Dívají se na vítr na obraze, na moře,
na poníka, ale k malému znaku jejich pohled nedojde.

Nevyčítám jim to.
Ten znak se nemá chlubit.
Je jen znamením, že jeden člověk stál na jednom místě.

Někdy však přede mnou člověk dlouho zůstane a malý znak objeví.
Skloní se a přijde blíž, aby se podíval.
„Je to umělecké, nebo skutečné jméno?“
„Co znamená?“
„Je to podpis, nebo název?“

Nemohu odpovědět.
Jen tiše rozprostírám čas obsažený v tom znaku.

Nedá se určit jediným způsobem.
Je jménem, které člověk dal sám sobě, i názvem všech obrazů, jež za život namaloval.
Sedí drobně jako podpis, ale svým záměrem drží celou plochu.
Jméno a název, dvě místa, se překrývají v jediném znaku.
Není to jméno dané Tokiem.
Není to jméno dané Soulem.
Nedal je učitel, rod ani svět.

Na místě, kde se člověku vyprázdnily ruce, kde poklekl před krajem a jeho podnebím a přijal barvu suché trávy, vylovil ze svého nitra jediný znak.

Ten znak však nepatřil jen jemu.
Touto zemí už dávno proudily příběhy lidí, kteří vymazali sebe a zanechali jen svůj záměr.
Něco zůstává déle než jméno, déle než tělo. I když člověk zmizí, některý záměr zůstane jako vítr.

Tak jako v zemi zůstává starý příběh, zanechal jeden malíř obrazy.
Proto je ten jediný znak, 志, jménem člověka a zároveň tichým podpisem těch, kdo se chtěli snížit a zanechat jen záměr.

Ten znak je malý, ale je mým těžištěm.
Bez něj by se celá má plocha vznášela.
Díky němu mohu zakořenit na jednom místě.
Jen ten, kdo v sobě nese záměr, může mít vlastní jméno.
Jen ten, kdo má jméno, může zůstat jako obraz.

Na tom jediném znaku i dnes tiše dýchám.

Mluvím tichem.
Na mé ploše není písmo. Není vysvětlení.
Často chybí i název.

Malíř mi nedal slova.
Protože mě namaloval v tichu.
Teď i já stojím před lidmi v tichu.

Když přede mnou stojí lidé, někdy otevřou ústa.
„Co je tu namalováno?“
„Co to znamená?“
„Jaké poselství to nese?“

Neodpovídám. Ne proto, že odpověď nemám.
Protože odpověď nelze převést do slov.

Vítr ve mně není slovem.
Moře ve mně není větou.
Suchou trávu ve mně nelze přeložit do žádného jazyka.

Někdy však přede mnou člověk zavře ústa.
Nežádá vysvětlení. Neptá se po významu.
Jen se dlouho dívá.

V tom tichu jej konečně oslovím.
Něčím jiným než slovy. Prouděním větru, dechem moře, časem trávy.

Rozumí.
Asi ani sám nedokáže vysvětlit čemu.
Jen když se obrátí, má ramena o trochu lehčí.
V očích mu zůstává paprsek jakéhosi světla.
To stačí.

Tam, kam nedosáhnou slova, je obraz.
Tam, kde končí vysvětlení, proudí kraj a jeho podnebí.
Jsem tím, kdo mluví tichem.
A konečně mě slyší jen ten, kdo umí naslouchat tichu.

Zůstávám.
Malíř zestárl. Ruce se mu začaly třást a štětec se pohyboval stále pomaleji.
Jednoho dne odložil poslední štětec.
A už jej nezvedl.
Vítr přijal jeho poslední dech a vrátil jej poli.
To všechno jsem viděl.

Netruchlil jsem.
Něčemu mě naučil.
Že vyhnanství je požehnání. Že konec je dalším začátkem.
Že kraj a jeho podnebí vanou v obrazech dál, i když člověk zmizí.

Teď jsem sám.
Ale nejsem osamělý.
Visím na stěně a každý den jsem vzhůru.
Lidé přicházejí a odcházejí.
Jedna doba pomíjí a jiná přichází.
Světlo v muzeu se mění a dřevo rámu stárne.

Vítr ve mně však neustává.
Moře ve mně se neuklidňuje.
Suchá tráva ve mně neztrácí barvu.
Poník pořád stojí na poli a vrána stále hledí na svět jediným okem.
Starý muž s holí stále hledí za obzor.

Jednou přede mnou bude stát dítě.
Nebude znát jméno člověka, který mě namaloval.
Ale v očích toho dítěte, které mě uvidí, budu znovu namalován.
To je má věčnost.

Malíř mě vytvořil.
Oči diváků mě znovu vytvářejí.
A neviditelný kraj a jeho podnebí mě bez ustání vytvářejí znovu.

Začal jsem, až když jsem byl domalován, a neskončím.
Tiše jsem zde. Dnes, zítra i potom.
V barvě suché trávy, v proudění černého větru, na místě, které člověk našel po čtyřicetileté cestě zpět,
zůstávám.