Malíř

Nakonec jsem se vrátil.
V šesti letech jsem opustil tento ostrov. Do Ósaky, do Tokia a pak do Soulu. Mezitím uběhlo čtyřicet let.
Lidé říkali, že jsem uspěl. Získal jsem v Japonsku významnou cenu, proslavil se v uměleckém světě Soulu a vyučoval studenty na univerzitě. Myslel jsem, že to je má cesta.
Jednoho dne jsem se však zadíval na svůj obraz a náhle pochopil.
Nikde v něm nejsem. Byly tam stopy učitele, dobová móda i západní techniky.
Chyběl jsem jen já.
Té noci jsem dlouho nemohl usnout.
Za oknem plynula světla Soulu a zdálo se mi, že odněkud za nimi slyším vítr.
Byl to vítr dávného dne, kdy mě matka odnášela na zádech.

Sbalil jsem si. Lidé mě přemlouvali: „Co budete na tom odlehlém ostrově dělat?“
Nedokázal jsem odpovědět. Jen jsem věděl, že nejdu z vlastní vůle, ale že mě něco volá.

Když jsem vystoupil z letadla a poprvé se znovu setkal s tím větrem, pochopil jsem.
Vítr nebyl vlídný. Hrubě mě odstrkoval, jako by mě nepoznával, vháněl mi sůl pod šaty a dvakrát zezadu udeřil do ramene, když jsem se obrátil.
Ten drsný dotek mi podivně nebyl cizí. Byl to právě ten vítr, který jsem cítil jako dítě na matčiných zádech.

Matka tomu větru říkala „halmang“, babička. Říkala, že přichází první den druhého lunárního měsíce ze západního moře, zůstane patnáct dní a odejde.
Nesmíme zapomenout připravit rýžové koláčky a přinést je na břeh, připomínala.
Malý talíř koláčků, slaný mořský vítr a vůně matčiných rukou.

Když jsem chodil ulicemi Tokia ani když jsem zvedal štětec v soulském ateliéru, nevzpomněl jsem si na jméno té babičky.
Ani jednou za čtyřicet let. Naučili mě, že je to pověra, a považoval jsem ji za pošetilý starý zvyk.

Ve chvíli, kdy jsem vystoupil z letadla, se však to jméno nejdřív vrátilo do těla.
Co si má hlava nepamatovala, pamatovala si ramena. Vítr dotýkající se mé tváře mě volal matčiným hlasem.
Že jsem nikdy neodešel.

Jen jsem byl dlouho, velmi dlouho na cestě zpět.

Mé ruce byly prázdné. První rok po návratu jsem nedokázal namalovat nic. Připravil jsem ateliér. Postavil jsem plátna. Připravil jsem barvy. Vzal jsem štětec do ruky, ale ruka se nepohnula. Nevěděl jsem, co mám malovat. Techniky, které jsem se naučil v Tokiu, v této zemi působily nepatřičně. Krajiny, které jsem maloval v Soulu, zde neexistovaly. Všechno, co jsem měl, se na tomto místě stalo zbytečným. Styděl jsem se. Člověk, který maloval čtyřicet let, stál před prázdným plátnem jako dítě. Zavřel jsem dveře ateliéru a vyšel na pole. Ne proto, abych něco viděl. Chtěl jsem jen být tam. Na zemi tohoto ostrova. Ve větru tohoto ostrova. Slunce vycházelo a zapadalo. Tráva se hýbala. Malý kůň z Čedžu procházel kolem. Nedělal jsem nic. Jen jsem se díval. Jednoho dne se můj štětec dlouho zastavil před nízkým domem se slaměnou střechou. Nejdřív jsem viděl postoj, až pak tvar. Před tím domem jsem se pomalu začal učit, že obraz nesmí spěchat. Tak uplynul jeden rok. Možná si lidé mysleli, že jsem přestal malovat. Někdy jsem si to myslel i já. Ale teď, když se ohlížím, chápu: ten rok byl nejdůležitější. Potřeboval jsem rok, abych pustil všechno, co jsem držel v rukou. Potřeboval jsem rok, abych se stal člověkem s prázdnýma rukama. Jen když jsou ruce prázdné, může jim fūdo, kraj a jeho podnebí, něco svěřit. Tehdy jsem to ještě nevěděl. Jen jsem čekal.

Uviděl jsem barvu trávy. Byl pozdní podzim toho roku. Seděl jsem na poli a bezmyšlenkovitě jsem natáhl ruku a utrhl jedno stéblo trávy. Položil jsem je do dlaně a velmi dlouho se na ně díval. Uviděl jsem barvu trávy. Bylo to zvláštní. Maloval jsem čtyřicet let, ale nikdy jsem doopravdy neviděl barvu trávy. Řekl jsem zelená a šel dál. Řekl jsem suchý list a zapomněl. Ale toho dne stéblo trávy v mé dlani nešlo nazvat žádným jménem. Byla to barva, která prožila celou zeleň léta. Byla to barva, která pomalu usychala v podzimním slunci. Byla to barva, jíž se vítr dotkl nesčetněkrát, barva, do níž se vsákla sůl. Barva vytvořená časem. Barva pomalu naplněná Fūdo. Nebyla to zlatá. Zlatá je příliš okázalá. Nebyla to hnědá. Hnědá je příliš tmavá. Byla to barva suché trávy. Neměla jiné jméno. Ta barva byla jen tou barvou. Odnesl jsem stéblo zpět do ateliéru. Začal jsem míchat barvu. Desítkykrát jsem neuspěl. Když jsem přidal hlínu, barva byla příliš těžká. Když jsem přidal žluť, barva byla příliš lehká. Když jsem se snažil zachovat vzpomínku na zeleň, barva se stávala nepravdivou. Když jsem zdůraznil jen suchost, barva se stávala mrtvou barvou. Dny plynuly. A když se ta barva nakonec objevila na plátně, zastavil jsem ruku a dlouho se na ni díval. Nevytvořil jsem ji já. Fūdo si vypůjčilo mou ruku a namalovalo svou vlastní barvu. Toho dne jsem poprvé pochopil: malování není něco, co dělám já.

Stál jsem tváří v tvář poníkovi. V den, kdy jsem to zvíře poprvé spatřil na poli, jsem se dlouho nemohl pohnout. Byl to malý kůň, hubený, s rozcuchanou hřívou. Nebyl velký jako koně na pevnině. Neleskl se. Nebyl to dostihový kůň. Nebyl to ani tažný kůň. Bylo to jen staré zvíře, které žilo tím, že snášelo vítr, déšť, slunce tohoto ostrova. Díval se na mě. A já na něj. Tehdy se stalo něco zvláštního. V ohnutém hřbetu toho zvířete jsem uviděl svůj vlastní hřbet. V jeho skloněném krku jsem uviděl svůj vlastní krk. V jeho hřívě, rozcuchané větrem, jsem uviděl své vlasy po čtyřiceti letech bloudění a návratu. Styděl jsem se. A zároveň jsem pocítil zvláštní radost. Když jsem žil na pevnině, chtěl jsem malovat velké koně. Koně s lesklými svaly, s hřívou letící ve větru, hrdinské koně. Koně, jaké malovali západní malíři. Ale na tomto ostrově takoví koně nebyli. Na tomto ostrově byl kůň, který se mi podobal. Někdo, kdo byl odstrčen. Někdo, kdo se zmenšil. A přece — někdo, kdo neodešel. Toho dne jsem se vrátil do ateliéru a poprvé namaloval poníka. Nenamaloval jsem ho velkého. Nenamaloval jsem ho okázale. Namaloval jsem ho jen takového, jaký byl: ohnutý hřbet, skloněný krk, rozcuchaná hříva. Když byl obraz hotov a já jsem ustoupil o jeden krok, usmál jsem se. Nebyl to obraz poníka. Byl to můj autoportrét.

Přijal jsem vránu.
Jednoho zimního rána seděl u okna mého ateliéru černý pták. Byla to hubená stará vrána s jednou nohou a jedním zakaleným okem. Když ostatní ptáci odlétali v hejnu, zůstala sama.
Neodehnal jsem ji. Jen jsem jí hleděl do očí.

Na pevnině se říkalo, že vrána není dobré znamení. Když zakrákala, lidé říkali, že přináší smůlu, a sypali sůl. I mě to dlouho učili a věřil jsem tomu.
Toho rána však vrána u okna nebyla děsivou bytostí. Byla jen tou, která nemohla odejít. Tou, kterou vytlačilo hejno, tou, která hleděla na svět jediným okem. A nakonec tou, která toto místo neopustila.

Poznal jsem, že něco v tom ptáku je i ve mně.
Ten, koho vytlačil umělecký svět pevniny. Ten, kdo se na svět díval jediným, snad nesprávným okem.
A přesto ten, kdo nakonec neopustil vlastní místo.

Od toho dne jsem začal malovat vrány. Lidé se podivovali.
„Proč malujete zrovna vrány? Vždyť jsou i straky a bílé volavky.“

Nedokázal jsem odpovědět. Jen jsem věděl.
Vrána není dobrým ani zlým znamením. Je podobou těch, kdo vytrvali v kraji a jeho podnebí. Podobou toho, kdo toto místo neopustil, kdo je střežil a kdo až do konce neztratil svou barvu.
Vrána v mém obraze není smutná.
Jen má tvář, která dlouho vytrvávala.

Vím, že se má tvář stále víc podobá té její.

Stál jsem v bouři. Toho podzimu vítr neustal tři dny a tři noci. Střechy odlétaly. Rybářské čluny se lámaly. Lidská úzkost se mísila s větrem. Už jsem nedokázal sedět v ateliéru. Nevím, co mě vytáhlo ven. Jen s holí v ruce, bez slaměného pláště proti dešti, jsem šel k útesu. Vlny se zvedaly jako hory a řítily se dolů. Vítr mě odstrkoval. Kdybych udělal ještě jeden krok, černé moře by mě pohltilo. A přece to bylo zvláštní: nebál jsem se. Vítr trhal okraj mého oděvu, vstoupil do mě, jednou se otočil v mém těle, a znovu vyšel ven. Poprvé jsem pochopil, co znamená být uvnitř fūdo, kraje a jeho podnebí. Na pevnině jsem se vyhýbal dešti. Kryl jsem se před větrem. Bál jsem se bouře. To všechno bylo mimo mě. To všechno byly věci, které mi hrozily. Ale toho dne, na útesu, jsem pochopil. Fūdo není mimo mě. Fūdo je místo, v němž jedině mohu existovat. Bouře nebyla neštěstí. Bouře byla okamžik, kdy Fūdo nejhlouběji ukazuje samo sebe. A já, v tu chvíli, jsem se konečně stal součástí Fūdo. Vrátil jsem se do ateliéru a začal malovat moře. Mé moře není klidné. Mé moře se vždy bouří. Je černé, drsné a živé. Lidé se ptají: „Proč nemalujete klidné moře?“ Odpovídám: „Moře, které jsem viděl, nebylo nikdy klidné.“ Toho dne, na útesu, jsem uviděl moře, které budu malovat celý život.

Opustil jsem barvy. Měl jsem barvy, které jsem si přivezl z Tokia. Kobaltovou modř, kadmiovou červeň, hluboký ultramarín, jasnou rumělku. Byly to drahé barvy, přivezené z Evropy, a každá tubička měla cenu. Dlouho jsem je pečlivě uchovával. Nepoužíval jsem je lehkomyslně. Čistil jsem je a vracel na jejich místo. Ale když jsem žil na tomto ostrově, začal jsem cítit, že ty barvy působí stále nepatřičněji. Kobaltová modř nedokázala namalovat moře tohoto ostrova. To moře bylo černější, drsnější, hlubší. Kadmiová červeň nebyla nikde na tomto ostrově. Tady žádná barva tak nekřičela. Ani ultramarín. Ani rumělka. Žádná z těch barev nebyla jazykem tohoto Fūdo. Jednoho dne jsem ty barvy shromáždil na jednom místě. Dlouho jsem se na ně díval. Byly slávou mého mládí. Byly důkazem mého úspěchu. Byly mou pýchou. Ale nebyly to barvy tohoto ostrova. Nevyhodil jsem je. Jen jsem je vložil do hluboké zásuvky a už nikdy je nevytáhl. Místo nich jsem nechal zůstat nové barvy. Hlínu, černou tuš, a barvu suché trávy, kterou jsem vytvořil vlastníma rukama. Nebyly okázalé. Jen tři barvy. Lidé se divili. „Není to příliš málo barev? Měl byste používat více barev.“ Nedokázal jsem odpovědět. Jen jsem věděl. Obraz není bohatý proto, že má mnoho barev. Teprve když je barev málo, může každá barva najít své místo. Teď jsou na mém plátně jen tři barvy. Ale já vím: v těch třech barvách je celý čas tohoto ostrova. A místo ponechané mezi barvami, prázdný prostor, bylo nejtěžší. Prázdný prostor nebyl prázdný. Bylo v něm to, co nebylo řečeno, to, co nebylo namalováno, a čas, kterému bylo dovoleno zůstat. Vzdát se bylo nejtěžší. Ale teprve po opuštění jsem konečně mohl začít malovat.

Vyryl jsem své jméno. Nebyl to zvláštní den. Právě jsem dokončil jeden obraz a myl štětec. Najednou jsem uviděl, že jeden roh plátna je prázdný. Bylo to místo pro podpis. Má ruka se na okamžik zastavila. Dlouho pro mě bylo těžké napsat vlastní jméno. Jméno tokijských let v sobě neslo japonskou výslovnost. Jméno soulských let v sobě neslo tíhu uměleckého světa. Žádné jméno se nehodilo k tomuto místu, k tomuto obrazu. Vzal jsem štětec, a pak ho znovu odložil. Dlouho jsem tak seděl. Nevím, co mě v té chvíli vedlo. Namočil jsem malý štětec do černé tuše a do rohu plátna napsal jediný znak. Či, znak 志 znamenající záměr. Napsal jsem ho malý. Nenapsal jsem ho pyšně. Napsal jsem ho jen jako znamení: že člověk, který v sobě nese vůli, stojí na tomto místě. Nebylo to umělecké jméno. Nebylo to ani mé skutečné jméno. Bylo to jen jméno, které jsem dal sám sobě. Ne jméno, které dalo Tokio. Ne jméno, které dal Soul. Ne jméno, které dal učitel nebo rodina. Na místě, kde se mé ruce vyprázdnily, na místě, kde jsem poklekl před Fūdo, na místě, kde jsem přijal barvu suché trávy, vystoupil z mého nitra jediný znak. Dlouho jsem se na něj díval. Nestyděl jsem se. Konečně jsem mohl napsat své vlastní jméno na obraz, který jsem sám namaloval. Ale s časem jsem pochopil: ten jediný znak nebyl jen jméno. Všechny obrazy, které jsem v životě namaloval, nakonec nesly tutéž vůli. Proto byl ten znak podpisem a zároveň názvem. Jméno, které jsem dal sám sobě, se stalo názvem celého mého malování. Bylo k tomu třeba čtyřicet let.

Má slova se ztratila. Od dne, kdy jsem vyryl své jméno, jsem mluvil stále méně. Ani těm, kteří mě navštěvovali, jsem už nedával dlouhé odpovědi. V dopisech jsem psal jen krátké věty. Někdy uplynul celý den a já neřekl ani slovo. Lidé se mě někdy tiše ptali: „Není vám dobře?“ Jen jsem se usmál. Nebyl jsem nemocný. Jen bylo čím dál méně věcí, které bylo třeba říct. Bylo to zvláštní. Když jsem žil na pevnině, mluvil jsem mnoho. Vysvětloval jsem teorie malby. Vedl jsem s kolegy spory dlouho do noci. Psal jsem o západních proudech a o duchu Východu. Myslel jsem si, že ta slova jsou mé myšlenky. Ale když jsem přišel na tento ostrov, pochopil jsem. Mnohá slova nebyla mými myšlenkami. Byla to jen slova vyslovená ze strachu před tichem. Na tomto ostrově ticho nebylo děsivé. Když jsem přestal mluvit, začal jsem slyšet jiné zvuky. Zvuk větru, který se dotýká trávy. Zvuk poníka, který zklidňuje dech. Zvuk vrány skládající křídla. Zvuk moře, které se daleko pohybuje. A pod všemi těmi zvuky nízký hlas samotného Fūdo. Teprve když jsem nemluvil, mohl jsem nakonec slyšet ten hlas. Jednoho dne se mě host zeptal: „Mistře, necítíte se na tomto ostrově osamělý?“ Nedokázal jsem odpovědět. Jen jsem pootevřel okno o něco víc. Host to možná nepochopil. Ale to byla má odpověď. Tam, kde nejsou slova, vchází Fūdo a zaplňuje místo. A tam, kde Fūdo zaplňuje, obraz roste. Od té doby jsem už neopravil ani jednu chvějící se linii ve svých obrazech. Kdybych byl mladý, to chvění bych smazal. Ale nechal jsem je tak, jak bylo. Dlouho mi trvalo naučit se: být živý přichází dřív než být dokonalý. Teď neodpovídám slovy. Odpovídám obrazy.

Stal jsem se Fūdo. Dnes ráno jsem otevřel okno ateliéru. Vítr vešel dovnitř a zatřásl cípem mého oděvu. Neohlédl jsem se. Jen jsem vzal štětec. Když jsem poprvé přišel na tento ostrov, bál jsem se všeho. Bál jsem se větru. Bál jsem se bouře. Bál jsem se ticha. A nejvíc ze všeho jsem se bál sám sebe. Bál jsem se stát člověkem s prázdnýma rukama. Bál jsem se ztratit své jméno. Bál jsem se, že mě lidé zapomenou. Ale teď už se nebojím. Protože mé ruce se vyprázdnily, Fūdo je naplnilo. Protože jsem vše odložil, jedno jméno vystoupilo z mého nitra. Protože mě lidé zapomněli, Fūdo si mě pamatovalo. Na pevnině jsem maloval obrazy. Na tomto ostrově jsem se sám stal obrazem. Má ohnutá záda se podobají hřbetu malého koně z Čedžu. Mé zakalené oko se podobá oku staré vrány. Mé suché ruce se podobají barvě suché trávy. Mé ticho se podobá nízkému hlasu Fūdo. V mládí jsem se naučil dobře malovat. Teprve ve stáří jsem se naučil, co je třeba opustit. Mé malování přišlo pozdě. A právě proto se nakonec mohlo stát mým. Teď vím. Život je vyhnanství. Ale umění je požehnání. Požehnání, které lze přijmout jen na místě vyhnanství. Na pevnině jsem měl malířství. Na tomto ostrově mám Fūdo. A Fūdo mě přijalo do sebe. Jednoho dne přijde okamžik, kdy odložím štětec. Toho dne vítr přijme můj poslední dech a vrátí ho poli, moři, suché trávě. Nejsem z toho smutný. Protože už jsem součástí tohoto Fūdo.